Studny jsou stejně staré jako lidská civilizace. Běžnou součástí lidských sídlišť se staly od začátku doby železné, tedy zhruba 1 000 let př. n. l. Nejstarší známá studna je však mnohem starší – nachází se na středomořském ostrově Kypr a datuje se do období 7 500 let př. n. l. O něco mladší jsou dvě studny nalezené v severních oblastech Izraele, jejichž stáří se odhaduje na 6 500 let př. n. l. Používaly se studny s dřevěným obložením i s proutěným roubením.
Naprostou nutnost představovaly studny pro obyvatele pouští, jako byli např. australští domorodci. V drsném prostředí australské pouště si odkrývali rozsáhlé vrstvy písku a zeminy, dokud nenarazili na zdroj pitné vody. Znečišťování studen zabraňovali tím, že je zakrývali travním porostem.
Kantáty
V arabských zemích se rozšířila důmyslná technologie tzv. kanátů. Jednalo se o systém mnoha studní a vodních kanálů, kterými se voda vlastním spádem přiváděla z horských oblastí do míst, které trpěly jejím nedostatkem. Stavbu těchto několikakilometrových kanálů prováděly skupiny kvalifikovaných řemeslníků, kteří si svoje znalosti předávali z generace na generaci. Tato úžasná technologie hrála zásadní roli v životě zemí, jako byl Írán, Afghánistán nebo Alžírsko.
Schodišťové studny
V západních oblastech Indie si získaly velkou oblibu tzv. schodišťové studny – k vodnímu zdroji se sestupovalo po schodech. Často se jednalo o zastřešené stavby s krásnou architekturou, které sloužily k odpočinku během horkých dnů. Výjimkou nebyly ani stavby o několika patrech – k čerpání vody do vyšších podlaží byl používán tažný dobytek.
Šadůf
Ze starověkého Egypta pochází jednoduchý nástroj na vyzdvihování vody zvaný šadůf. Na konci dlouhého vahadla byla zavěšena tyč s vědrem, které bylo možné spustit až do hloubky 3 metrů. Na kratší konec vahadla se umisťovalo závaží, které usnadňovalo nabírání vody. Tento nástroj se později rozšířil prakticky po celém světě a ještě dnes se běžně používá v mnoha oblastech Afriky a Asie.
Perské kolo
Především pro účely zavlažování se používala tzv. sakia neboli perské kolo. Několik metrů velké kolo bylo po svém obvodu opatřené vědry, kterými se voda vyzdvihovala do výše položených míst. K pohonu kola se nejčastěji využívala tažná zvířata, objevovaly se však i varianty poháněné větrem nebo vodním proudem. Pomocí tohoto důmyslného zařízení bylo možné dopravovat vodu až do výšky 10 metrů.